Když mi ze Samsungu napsali, že si pro mě připravili výzvu v rámci jejich kampaně #DokazuNemozne, byla jsem zvědavá co to bude. Tušila jsem, že to bude běžecký závod, ale očekávala jsem typických 5 km. Když jsem se dozvěděla, že to běh bude, ale na dvojitou vzdálenost, docela jsem se vyděsila. Ještě, když se měl běžet už za 2 týdny. Víc jak tři běhy jsem se svým nabitým, momentálně vzpěračským, tréninkovým plánem nezvládla, takže mi zbývalo jen se modlit, že stále nějakou tu kondičku mám.
Dřív jsem běhala hodně, ale 10 km v kuse bez chůze jsem snad ještě v životě neuběhla. Možná jednou. Běhám pro zábavu, je to pro mě relax a na výkon jsem v něm nikdy nejela. Možná jen tak na těch dvou závodech na 5 km, které jsem už v životě absolvovala.
Závod se konal tuto sobotu na brněnské přehradě a musím uznat, že moje nervy to zcela v klidu nenechalo. Hlavně, jelikož soutěživost ve mě jednoduše je a tak nějak jsem si sama stanovila, že by bylo hodně super zaběhnout to pod hodinu. Jednoduše na závody bez nějakého toho "cíle" jít neumím. V hloubi duše jsem ale věděla, že budu moc ráda, když to vůbec uběhnu v kuse.
"Kolem přehrady je to jen rovinka, neboj se", uklidňoval mě můj přítel. V sobotu ve 13 hodin jsem tedy při sparingu Hanči už stála na startu, zapínala hodinky a nervózně přešlapovala z nohy na nohu v zadní části celého davu cca 800 lidí. Po odpočtu vybíhají první řady a my ještě tak dvě minuty svojíme nebo pomalu popocházíme, protož dav opravdu malý není a trvá mu se rozhýbat.
Když vybíháme z kopce uvědomuju si, že to znamená, že zpátky poběžíme do kopce. Oukej, najednou to jde do kopce. A pak zase dolů. Tak taková rovinka to opravdu nebude. Spíš naopak. Nejhorší na prvním pětikilometrovém kole je asi to uvědomění, že ho člověk poběží ještě jednou. Po prvním kilometru potkávám Adama, který mi vesele fandí. Je dost pařák a Slunce neskutečně peče. Běžíme asi minutu a najednou déšť. Taková ta hustá průtrž mračen, přes kterou sotva vidíte na cestu. Během další minuty jsem kompletně durch a mám tak o 2 kila víc. Místo bot mám dva rybníky a běžíme víceméně kalužemi. Nechápu, jak se to stalo.
Uběhne pět minut a zase praží slunce. První kolečko běžíme s Hančou spolu, je docela sranda a utíká to. Když končíme první kolečko a vybíháme na celý okruh znovu, začínám maličko tuhnout. Do šestého kilometru slušný kopec a po něm přichází krize. Tady mi Hanča utíká. Tak 800 metrů bojuji se svojí hlavou, jelikož je to jeden kopec za druhým a mám chuť je vyšlapat. "Nezastavíš Lucie, to dáš!", zní mi v hlavě. Je to docela boj. Myslím na všechny ty lidi, co mi psali, že to určitě zvládnu. Někdy po sedmém kilometru si vzpomínám, že mám s sebou v kapse sluchátka, zapojuju je a pouštím svůj motivační crossfit Spotify playlist. Najednou to bylo, jak kdybych si dala adrenalin do žíly, z ničeho nic běžím opět plná energie.
Osmý i devátý kilometr ubíhají rychle a já vím, že cíl je blízko. Bolí to, snažím se přidat, poslední kopec, cílová rovinka, cíl. Čas 59:33 a v cíli lapám po dechu. Ježiši, to bylo skvělý! I když to vlastně bylo strašný, bylo to strašně super.
Znáte ten pocit?
Pokud by vás zajímalo video z celého sobotního dne, najdete ho nově na mém Youtube.
Běháte rádi?Já dřív běhala pořád, ale s rostoucí náročností mít crossfitových a vzpěračských tréninků jsem si musela ujasnit priority a vybrat si. Běhám proto maximálně jednou za týden - dva týdny a to takových 5 km na nejvíc klidové tempo. Většinou i střídavé s chůzí :)
Byl to skvělý den, zase něco jiného, zase trošku jiný boj s vlastní hlavou, krásné počasí (až na tu "menší" spršku) a dobrý pocit ze sebe sama.
Tak to má být!
Mějte se krásně ❤️
Papa, L.
Comments