BĚH S NEČEKANÝM PRŮBĚHEM

Nedělní ráno, plán prosedět dnes 5 hodin ve vlaku a potřeba trošku probudit namožené svaly ze včerejších závodů. Ranní výklus byl dnes docela jasnou volbou. Pomalé tempo, jen já a moje myšlenky.

Měl to být obyčejný 5km výběh, to by se ale nesměla stát ona situace. U nás na vesnici je jediná trasa, která je po rovince, jinak jsou to samé kopce a já se ráno rozhodla zvolit ji. Vede k hřbitovu sousední vesnice a zpátky domů. Ke hřbitovu vede od silnice napůl polňačka s asfaltkou a projede tu tak 5 aut za celý den. U hřbitova jsem si všimla, že už tam v takhle ranních hodinách stojí auto, proto jsem zpět běžela zcela po kraji. V uších potichá hudba, abych slyšela, kdyby na mě někdo troubil nebo cokoliv. 

O to větší šok to byl, když ze zadu cítím divný tlak, jak kdyby se do vás opřel velký pes. Až se mi podlomila kolena, ale ustála jsem to. Rychle se otočím a bylo to auto. ANO! Sice jemně, ale řidič/ka do mě zezadu NAJEL/A AUTEM! Stojím jak opařená. Nevím, zda se mi to zdá nebo ne. Auto jede pomalu dál a čekám, že zastaví, aby se daný člověk omluvil a zeptal, zda je vše v pohodě. Nic se neděje a sekundy utíkají. Já pořád stojím jak opařená. Vážně se to stalo??

Když mi dochází, že bych měla reagovat, je auto už cca 30 metrů přede mnou. Zakřičím něco ve stylu: “No to si děláte snad srandu?” a utíkám směrem k autu, abych daného člověka konfrontovala. Jakmile řidič/ka uvidí, že běžím k autu, šlape na plyn a mizí v zatáčce směr silnice na Blansko. 

NEROZUMÍM TOMU. Jak, proboha jak může někdo do někoho najet autem, i kdyby omylem, a nezeptat se aspoň, zda je daný člověk v pořádku? Mrzí mě, že neumím v takových situacích reagovat rychle a že jsem se za a) nepodívala, kdo to byl a za b) nenapsala/ nevyfotila si SPZ auta. 

Než budu pokračovat dál, chci vás ujistit, že jsem nejvíc v pořádku, to auto jelo tak 15 km/h a bylo to spíš takové opření do mé nohy, ustála jsem to a nic nebolí. Běžela jsem pak ještě 3 km a jediné, co to poznamenalo, byla asi moje psychika. Donutilo mě to se dost zamyslet.

Po cestě zpátky jsem ještě potkala dva lidi, které jsem s úsměvem pozdravila a žádná reakce. Ale už mě to u starších lidí ani nepřekvapuje. Asi jsme jim my mladí něco udělali nebo nechápu? Samozřejmě je to individuální a neházím všechny do jednoho pytle. Minimálně u nás na vesnici to tak ale je. Bud žádný pozdrav zpět nebo zamračené “dobrej”. 

Každý máme starosti, každý máme problémy a něco řešíme. Je to ale důvod chovat se takhle? Chtěla bych ty dnešní události přenést do nějaké message, kterou by měl tento článek předat.

Určitě znáte někoho, kdo když nestíhá, někdo ho naštval, má hlad nebo nevím co, dává to pěkně najevo. Jsou to i ti lidi, co vás odbydou pozdravem, protože toho mají “hrozně moc” a chovají se tak, aby to každý pochopil. V práci, ve škole, je to všude. Všichni bychom si měli uvědomit, kdo za naše trápení může. Ve většině případů jsme to MY SAMI. Nemůže za to váš kolega, ani kolemjdoucí na ulici nebo paní v obchodě. To, že se na ostatní budeme mračit a budeme šířit negativitu nám nepomůže. Spíš naopak. S největší pravděpodobností pak odženeme i ty poslední lidi, co za námi stojí. 

30173934_10213911441314558_2015359618_o.jpg

Ono to není občas lehké, někdo by mohl namítnout, že se přece nebude přetvářet, když má špatnou náladu. Je rozdíl mezi tím být některé dny víc potichu, zavřít se třeba sám/ sama doma, vyřešit si to a tím, chovat se NESLUŠNĚ a AROGANTNĚ. 

Zkuste se zamyslet, jakými lidmi se chcete obklopovat – jsou to ti, co zvládají i stresující situace s úsměvem, chovají se i k cizím lidem slušně, nestane se, že by vás odbývali a jednají s vámi na rovinu nebo ti, co vám neverbálně dávají najevo, že jste jim uplně jedno, že je rušíte, že se jim něco nelíbí a jsou arogantní? Podle mě všichni z vás odpoví stejně. 

Sama jsem si dost nedávno prošla nehezkými věcmi, kdy mi odešla ze světa velice blízká osoba a dost mě to vzalo. Koho by ne? Byla jsem kvůli tomu na někoho hnusná? Ne. Spíš naopak. O to víc jsem si uvědomila, jak vděčná můžu být za všechny ty lidi kolem sebe, na pár dní jsem se uzavřela a snažila se s touto smutnou událostí nějak sžít. S podporou ostatních a podporujíc nejbližší. 

Proč vám to teď píšu? Nikdy nevíte, co se zrovna děje v životě toho druhého, když se na něj zaksichtíte, nevrátíte pozdrav, za něco ho pomlouváte nebo se mu sakra ani neomluvíte za nehodu při běhání. Vy možná máte špatný den, protože po sobě někdo doma zase neuklidil a v práci si na vás šéf vybil zlost. Co když ale zrovna daný člověk řeší mnohem větší problémy a takový úsměv, prá milých slov a slušné chování by mu třeba mohlo i minimálně přilepšit?

Nechcete být raději takovým člověkem?

Čím jsem starší, tím víc mi i menší události dokážou v hlavě spustit plno myšlenek a snažím se z nich si co nejvíc vzít. Z těch špatných i dobrých. A věřte mi, že tohle neměl být nějaký depresivní článek. Spíš naopak – je to krásné, že každý máme volbu, jací budeme a jaký bude nás život. 

Já zrovna sedím ve vlaku, hurá směr Praha a druhý ročník události Neinstantní krása, která se zaměřuje na slečny, které bojují s PPP. Jedu promluvit jako host, tak si cestou vlakem třídím myšlenky. Bude to skvělý odpoledne, opravdu si to myslím. 

Z běhu nakonec bylo hezkých 6 kilometrů, protažení pak pomohlo probudit unavené svaly a ty události mi den nazkazily. Žádný takový! 😊

Mějte krásnou neděli,

L.

30173663_10213911439194505_27762219_o.jpg

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s